Když mi naše Alenka dne 23.června 2012 řekla, že příští víkend nám nezavolá, protože jede cvičit na sokolský slet, byla jsem skoro v šoku! Jak to, že o tom není nikde nic slyšet? Proč se tomu nedělá žádná reklama? Vím, že se připomínalo založení Sokola před 150 lety, ale že by už tento víkend se konala největší sokolská slavnost – slet? Přemýšlím, kolikátý to už bude – asi XV. ?
Jak šly vlastně za sebou ?
I. slet se konal v roce 1882 – cvičilo 1.572 cvičenců
II. slet se konal v roce 1891 – cvičilo 2.400 cvičenců
III. slet se konal v roce 1895 – cvičilo 5.000 cvičenců
IV. slet se konal v roce 1901 - cvičilo 11.000 cvičenců
V. slet se konal v roce 1907 – cvičilo 12.000 cvičenců
VI. slet se konal v roce 1912 – cvičilo 30.000 cvičenců
VII. slet se konal v roce 1920 – cvičilo 100.000 cvičenců
VIII. slet se konal v roce 1926 – cvičilo 140.000 cvičenců
IX. slet se konal v roce 1932 – cvičilo 100.000 cvičenců
X. slet se konal v roce 1938 – 350.000 cvičenců
XI. slet se konal v roce 1948 – 500.000 cvičenců
XII. slet se konal v roce 1994 – 23.000 cvičenců
XIII. slet se konal v roce 2002
XIV. slet se konal v roce 2006
Promiň mi, čtenáři, tu řadu čísel, ale právě ta čísla dokládají o jak velkou sportovní organizaci šlo!
A teď pár svých vlastních vzpomínek. Zúčastnila jsem se sletů X. a XI. . Z obou mám nezapomenutelné vzpomínky.
Na X.sletu jsem byla s rodiči a sestrou jako úplně malé dítě. Ale, tolik se o tom u nás doma mluvilo a sestra o tom vyprávěla, že postupem času už nevím, zda jsem to opravdu viděla, nebo jsem sestřiny vzpomínky převzala až se staly živými vzpomínkami mými.
Rok 1938 byl rokem velice napjatým plným očekávání nacistického nebezpečí.
Češi se bránili už jen myšlenkám, že by mohli Němci naši zemi obsadit a tak si stále připomínali, že to se stát nemůže a nesmí.
Celý tento slet byl naplněn těmito pocity, lidé se scházeli a vzájemně si dodávali odvahu a sílu. Ulice Prahy byly přeplněné, lidé byli až přehnaně veselí a ujišťovali se, že nás Čechy Němci nepřemohou. V průvodu krojovaných Sokolů se valily masy cvičenců a ti provolávali různá hesla, mávali – bylo to opravdu strhující!
A pak přišel ten moment, který nelze zapomenout! Nastoupil průvod dorostenců. Ulice byla plná polonahých opálených kluků, kteří v režných trenkách a bosi, byli přímo ukázkou mládí, síly a odvahy. Uprostřed řady dorostenců župy Haná, šel hoch, tekla mu z nosu krev a tak si nos jednou rukou držel, druhou ruku zatnutou v pěst měl nad hlavou a nepřehlédnutelně křičel: me jsme me a me se nedáme! Diváci z chodníků se k němu drali, neskrývali slzy a křičeli spolu s ním.
Byl to projev naděje a zároveň zoufalství. Byla to největší manifestace, jakou jsem ve svém životě viděla a nikdy na to nezapomenu!
Lidé svou solidaritu projevovali různě. Pamatuji se, že tam bylo mnoho Ohnišťáků, mezi nimi Jozífek Bydžovský z č.p.67 a strašlivě ho tlačily boty. Pochodoval kolem prodejny bot, nevydržel to už, vlétl tam a žádal o pomoc. Ihned upozorňoval majitele prodejny, že sebou v průvodu nemá peníze a majitel mu řekl – ale jsi Sokol a to mi stačí! Přezul ho a pan Bydžovský mohl pokračovat.
To všechno bylo poslední, co Praha zažila radostného, pak už nás Němci obsadili a Sokolové? Byli zrušeni, mnoho jich skončilo v koncentračních táborech, mnoho jich bylo popraveno.
Než se po skončení 2.světové války vše vzpamatovalo a připravil se první poválečný XI. Sokolský slet, přešla všechna euforie. Chystal se další velký převrat – tentokrát politický – a do tohoto se Sokolové opět – jaksi – nehodili.
Přesto se konaly veliké přípravy a i my v Ohnišťanech, jsme se na slet připravovali. Cvičili žáci, dorostenci, ženy a muži.
O této události jsem psala v knize Ohnišťany a Ohnišťáci, ale přesto to zopakuji.
Cvičila jsem za dorostenky a náš nácvik řídila Růžena Müllerová. Učily
jsme se to v sále v Machků a paní Machková byla náš jediný divák. Cvičily jsme skladbu s bílými kroužky. Měly jsme modré oblečení.
Nejdřív probíhaly slety obvodní,okresní a župní a vybírali se ti dobří. Prošly jsme až do celostátního sletu. Žáci skončili na okresní úrovni, ale my, dorostenky, jsme jely do Prahy. Tehdy tím žil úplně každý! Snad celá vesnice nás vyprovodila na nádraží, kde jsme nastoupily do vyzdobených nákladních vagónů a s velkým jásotem jsme vyjely. V Praze jsme bydlily v nějaké škole, ale tam jsme pouze přespávaly, jinak jsme byly stále na stadionu a nacvičovaly naše vystoupení. Byl to velký rozdíl – cvičit na Strahově nebo v Machkově hospodě! Stále jsme hledaly své značky a teprve po shlédnutí cvičení dorostenců jsme pochopily, jak je ta značka důležitá, protože stál-li někdo mimo ní, tak úplně rušil celkový dojem.
Velkým zážitkem byl také průvod dorostenectva Prahou. Ulice byly opět plné diváků, kteří na nás volali a mávali nám. A po samotném cvičení na Strahově jsme nemohly pochopit, proč nás diváci objímají a pláčí! Ty emoce a veliké dojetí jsme tehdy nechápaly, to až teď, kdy toto píši !
Kolem nás bylo plno Sokolek žen a mužů – ti nás hlídali. Ale, my cítily že se mezi nimi děje ještě něco jiného, třeba jsme slyšely – ne, teď ne, až tu nebudou ty děti. Nevěděly jsme, co se chystá, to všechno přišlo až později. My odjely a střídaly nás ohnišťanské ženy. A to už se v Praze začaly dít věci – vždyť byl rok 1948. Prezident Beneš už nebyl prezidentem, ale byl jím Gottwald a lidi ho nechtěli! Sokolové pořádali veliké a bouřlivé průvody na hrad a vyvolávali různá hesla, na příklad - Chceme prezidenta na hradě a ne v Sezimově zahradě
a jiná další. Hned na místě byli zavíráni a později souzeni. Nešťastná doba – nešťastné události – nešťastní lidé!
A pak – konec Sokola ! Slety opět začaly po dlouhých letech. Slet XII. byl až v roce 1994 a v roce 2002 a snad tedy letos. Je škoda, že sdělovací prostředky této události nevěnovaly více pozornosti!
Ale, kdoví! Vnímání lidí se moc změnilo a třeba by to ani nikoho nezajímalo a sokolské heslo „V zdravém těle – zdravý duch“ – by asi mnohým lidem už nic neřeklo!