Sotva se otevřelo jaro, už se líhla ptačí mláďata! A jejich rodiče sedli kamkoliv, i do zapomenutého sousedovic květináče. Toto jsou malá rehčata, jak jsme to určili dle katalogu. Jsou to velice malí plaší ptáčci a vydávají neuvěřitelně silné hlasité trilky. Jejich máma seděla na vajíčkách asi dva až tři týdny, táta ji chodil navštěvovat a vždy seděl na větvičce opodál. A pak se ti mladí vylíhli a jen křičeli hlady. Dost rychle vylítli a už jsme je mezi ostatními ani nepoznali.
Pak se objevily dráty plné jiřiček. Nejdřív jsem se lekla, že snad už přijde podzim a ony se chystají k odletu, ale pak jsem pochopila, že takto vyvádějí svá mláďata.
Ale, co to všechno je proti našemu Pepovi! Ten se objevil před několika týdny a byla to malá naježená kulička, jen tak do dlaně, bez ocásku a bez křidélek. Knikal a běhal za námi pomalu až do baráku. Pochopili jsme, že je úplně opuštěný, nějak špatně vylíhlý a že má hlad. Tak jsme ho adoptovali a začali se o něj starat.
Krmili jsme ho a vyzkoušeli, co má nejraději. A aby mu to nesnědli všudypřítomní vrabčáci, tak jsme s ním pořád na dvoře byli. On baštil, div si neprotrhnul volátko. Ráno stál už u dveří a štěbetal na pozdrav a tak oznamoval, že je tu a že má hlad. Vstávali jsme podle něj, jakmile nám zakřičel do dveří.
A tak začalo naše léto s Pepou – tak jsme mu začali říkat, protože jsme s ním pořád mluvili a nešlo mu říkat „ptáku“. Nelétal, ale velice rychle běhal. Přeběhl silnici velkým fofrem k sousedům, kde ho taky znali a jen jsme všichni trnuli strachem, že ho někdo zajede. Největším jeho nebezpečím byly kočky, kterých je v sousedstvu mnoho. Pepa spal na zemi pod smrčkem nebo pod růží a my doufali, že tam na něj kočky nevlezou.
Najednou jsme si uvědomili, že Pepa roste a že už je jako malá načepýřená slepice. Pak jsme měli velký důvod k radosti – Pepa letěl! Sice jen malý kousek, ale letěl! Jeho křidélka jsou pořád spadlá a courá je po zemi, ale slouží mu ke svému účelu. To bylo radosti! Uplynul další měsíc a z Pepy byl fešák – tedy – spíš fešanda! Podle všeho je to kosice – má černý zobák a je mírně kropenatá na bříšku.
Před několika dny Pepa na celý den zmizel. Pořád jsme ho hledali a velice nám chyběl. Hlavně jsme měli strach, že se mu něco stalo. A pak se objevil a měl sebou kosí pár. Ihned jsme je nakrmili a popovídali s tím naším klukem a pak všichni odletěli. Nakonec jsme uznali, že je to tak dobře! Co by si počal, kdyby si nenašel svůj klan? Denně se však rozhlížíme po dvoře, občas zavoláme „Pepo“ a taky zahvízdáme, protože na to taky reagoval. Ale, Pepa tu není a my mu jen tiše přejeme samé šťastné lety!