Müller František

O svém odchodu do ilegality na začátku 2. světové války vyprávěl pplk. v záloze a ohnišťanský hrdina František Müller. Vzpomíná, jak koncem dubna 1939 se svým kamarádem Láďou Zadrobílkem utíkali přes Ostravu. Jeden vysloužilý vlakvedoucí jim dodal železničářské uniformy a tak se dostali do Bohumína, jako brzdaři nákladního vlaku. Pokyn pro ně zněl – po levé straně nádraží, po pravé volný terén, vystoupit doprava, dostat se z prostoru nádraží, obejít je a vrátit se do nádražní budovy předním vchodem. Museli se naučit větu: bilet do Krakova poproše -. Hned je sebrala polská nádražní policie. Po různých úředních ceremoniích se dočkali i „biletu do Krakova“ a odtud se po nějaké době dostal polským parníkem do Boulogne. Přespali v nějakém opuštěném kostele, dostali chudou večeři a ještě chudší snídani, ale ráno se alespoň něco dělo. Po rozdělení na příslušníky pozemních vojsk a letectva, letci směřovali do Paříže, kde byli zaregistrováni. Procházeli různými zdravotnickými a psychotechnickými testy a pak Františka čekala Marseille a v ní cizinecká legie. Dne 1. října 1939 přišel ke stíhací Groupe de chasse 1/5 a to nebyla ledajaká jednotka. Les Cigognes, jak zněl její bojový název, proslula již v první světové válce, kdy ji velel slavný francouzský stíhač Guynemer. Byla nazvána peruť elitním sborem francouzských letců, ale na její slavnou tradici navazovali a úspěšněji rozvíjeli naši letci. Létalo se v té době na Curtissech H-75.

A tady nastala Františkova válečná anabáze! Němečtí nacisté a italští fašisté, však nebyli jediným nepřítelem, s nímž se český letec v prvních měsících války setkal. Jeho osudový protivník byl skrytý, neviditelný, zákeřný a jeho bojovou základnou byla zřejmě bažina kolem letiště El Ouini – moskyti. Dostal chronickou tropickou malárii a to její nejhorší druh. Této nemoci se už nikdy nezbavil.

                                                                                              vzpomínky „Africký suvenýr“