Zámeček, kostel a ohnišťanské zvony.

Jako první majitelé vsi a tím i tvrze byli Jan Ohništko z Ohnišťan,Čéč z Ohnišťan a pak přicházeli další páni.

Objekt byl, bez pochyby, dřevěný a tak se jeho obyvatelé chránili v jeho blízkosti pracovat s otevřeným ohněm. Proto měli kuchyni a všechny hospodářské provozy, na příklad kovářství, mimo tvrz.  Vybrali pro to místo, kde je nyní kostel. Tam pro tvrz vše vařili a vyráběli a do tvrze toto donášeli. Vzniklo tam jakési podzámčí.

V roce 1357 byl na zámečku Kuneš Jiříkův z Ohnišťan.

V roce 1360 Bohuněk, zvaný Líčeň.

V roce 1361 to byl Jiřík z Ohnišťan.

Na poli, kde se říkalo Na valech – za Rosůlkovými č.p. 74 a Zumerovými č.p. 28 by – prý – nebylo příliš nesnadné vykopat spoustu věcí z této doby.

Asi po dvou stoletích později se však už platili papežské desátky, tudíž v té době v tomto podzámčí  postavili lidé rotundu. Jména kněží jsou známá od roku 1357, kdy byl za kněze zde ustanoven Mikuláš z Osenice. Roku 1360 Mikuláš z Luku, dále to byl Zdislav a Zbyněk.

V následných létech začátku 15.století se však zemí valila lavina husitů a ti vypálili i  tvrz v Ohnišťanech. Asi už nebyla obnovena.

Budova kostela měla mnoho podob, mnohokrát vyhořela a dnešní podobu dostala až po požáru v roce 1804. Přesto se zachoval zvon, který má rok odlití 1489.

Z restaurátorského záměru a prohlídce zvonice a ověření stavu zvonů k roku 2003 bylo konstatováno, že k oběma starým zvonům byl v roce 1929 dodán nový zvon,ten však byl v roce 1942 rekvírován. Ano, na toto se pamatuji, i když jsem tehdy byla osm let stará. Bylo to za 2. světové války a občané i obce museli odevzdat všechny kovové předměty na výrobu zbraní. Den, kdy z věže se sundával zvon, byl pro Ohnišťany velmi smutný a sešli se u toho všichni lidé z obce. Nejdřív zvony dlouho a smutně zvonily. Potom se zvon spouštěl na provazech z věže kostela, za hlasitého pláče přihlížejících. Starostou obce byl tehdy pan Josef Hanuš a ten se snažil náladu a počínání lidí uklidňovat, ač sám byl z toho nešťastný. Ale, byl si vědom přítomnosti Němců při této akci a situace byla v onom válečném roce tak vypjatá a zlá, že nemělo smysl těmto nařízením odporovat.

Zvon se na své místo ve věži už nikdy nevrátil a tento prostor je stále prázdný.

Kromě toho je v samostatné nástavbě zavěšen ještě „umíráček“ od Johanna

Georga Kühnera z roku 1782.

Dnes už hlas zvonů slyšet není, pouze zcela vyjímečně. Smrt se oznamuje zvukem zvonu místním rozhlasem a je proto několik důvodů. Tím prvořadým

je to, že nemá kdo zvonit. Mladé lidi to nezajímá a neumějí to. Starší lidé už do věže nevylezou. A není to už ani bezpečné! Věž a přístup do ní by nutně potřebovaly opravu a i samotné zvony mají trhliny, jejich srdce nejsou v pořádku a zvonové stolice potřebují nové zvonové závěsy. Náklady na tyto opravy daleko převyšují finanční možnosti obecního rozpočtu.