Životopis

Narodil se zřejmě kolem roku 1340. Poprvé se syn Wolfina z Pomuka připomíná roku 1372, kdy působil jako klerik pražské diecéze a veřejný císařský notář. O tři roky později ho pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi nazývá osobním notářem. Po vysvěcení na kněze se nejprve stal oltářníkem u sv. Víta a pak farářem u sv. Havla na Starém Městě pražském. Roku 1380 se současně tituluje jako sekretář a notář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Po absolvování studia padovské univerzity roku 1386 byl zvolen rektorem ultramontánů a promoval na doktora práv. Vrátil se do Prahy, kde obdržel hodnost kanovníka u sv. Jiljí. Roku 1389 se stal generálním vikářem arcibiskupa Jana z Jenštejna a dostal kanovnictví na Vyšehradě. Roku 1390 směnil svatohavelskou faru za žatecké arcijáhenství a stal se také kanovníkem kapituly u sv. Víta.

    Roku 1393 vypukl spor mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem, který měl politické pozadí a odrážel krizi domácí společnosti. Arcibiskup uvalil na některé královské úředníky klatbu, bez králova vědomí potvrdil nového opata kladrubského kláštera. V odvetu za to nechal Václav IV. pronásledovat přední rádce a pomocníky arcibiskupovy a plenit jeho statky. Generální vikář Jan z Pomuku byl zajat, pálením boků mučen a na králův rozkaz 20.března 1393 svržen z Karlova mostu do Vltavy, kde utonul.

    Arcibiskup Jan z Jenštejna zaslal roku 1393 papežovi Bonifáci IX. stížný list na krále Václava IV., kde označuje Jana za „skutečného mučedníka“. O jeho mučednictví se zmiňují i další autoři. Roku 1451 zapsal profesor vídeňské univerzity Tomáš Ebendorfer vyprávění, že Jan byl zpovědníkem manželky krále Václava IV. a byl utopen proto, že odmítl sdělit panovníkovi, co se dozvěděl při zpovědi. Tato legenda o mučednictví pro zásadu neporušit zpovědní tajemství se rychle rozšířila. V Čechách ji barvitě rozvedl kronikář Václav Hájek z Libočan, jehož podání ovlivňovalo výklad událostí, spojených se smrtí sv. Jana Nepomuckého až do poloviny 18. století. V 16. století ho začali spisovatelé označovat za světce a uváděli neobvyklé události z doslechu, zázraky, které se po jeho smrti staly. Tím byl dán základ k oficiální kanonizaci. Jednání s Římem začalo roku 1675, ale mělo zdlouhavý průběh. Více než 20 let se v archivech zkoumal písemný materiál o životě Jana Nepomuckého a dalších pět   let se šetřily příčiny, pro něž se v Čechách veřejně uctívá, ač ho Řím oficiálně za svatého neprohlásil.

    Dne 15.dubna 1716 byl komisionálně otevřen hrob Jana Nepomuckého. Pod kamennou deskou s gotickým nápisem „Johanes de Pomuk“ byla nalezena  rakev s kosterními pozůstatky, od pohřbu netknutými. V lebce byl údajně shledán neporušený jazyk – zázrační důkaz toho,že Jan hájil svatost mlčení. 31.května 1721 byl prohlášen za blahoslaveného a 19. března 1729 svatořečen.

    Sv. Jan Nepomucký byl kromě jiného ochráncem proti povodním, patronem mostů, v lidovém prostředí se jeho svátek – 16. květen – pojil s pověrou, že se není před tímto dnem radno koupat venku, protože může člověk onemocnět.