STUDNA před č.p. 114, Ohnišťanský potok
Na konci zahrady domu č.p. 99 je nádržka vody – štola – pro studnu v návsi. Ta byla uprostřed tehdejšího dvora.
Voda z nádržky je vedena kanálem z kamene proti kopci samospádem, takže u study je v hloubce 6 – 7 m. Tento kanál byl jedinou zásobárnou vody pro studnu a byl zřízen při stavbě tehdejšího dvora Vald-štejnem.
V roce 1804 se kanál ucpal. Podruhé se o stalo v roce 1914. Tehdy pročištění bylo pracnější, neboť byl ucpán blízko studny a muselo se kopat hluboko.
Studna byla funkční ještě v druhé polovině minulého století. To ještě nebyl v obci vodovod. Vodu zde čerpali pumpou občané ze všech přilehlých domů.
Ohnišťanský potok
Díváme-li se na svět dětskýma očima zdá se nám všechno barevnější,větší, působivější a prožíváme věci intenzivněji.
Právě tak jsem se dívala v dětství na Ohnišťanský potok jako na velkou a krásnou řeku, plnou čisté vody a ryb. A měla jsem sen, že jednou půjdu podle
této „řeky“, kolem Procházkova dvora, Tereziných Darů až do Domoslavic a tam najdu pramen této „řeky“ a – no, nevím, co jsem vlastně chtěla objevit a také jsem se to nedozvěděla, protože jsem tuto průzkumnou a objevitelskou cestu nikdy neuskutečnila.
Když jsem se sem téměř po půl století vrátila nazpátek, místo „řeky“ je pouze jakási zanesená stružka.
V Procházkově dvoře bylo JZD a celý prostor kolem potoka je značně poznamenán nešetrným zacházením s přírodou. Ale, o tom rozhodně povídat nechci a nebudu, s tímto problémem si budou jednou lámat hlavu osoby tehdy kompetentní.
Chci povídat o tom, jak je třeba i o takový malý potok pečovat, chránit a vážit si ho.
Tento potok je skutečně zeměpisně na mapách pojmenovaný Ohnišťanský. Přinášel do obce životadárnou vodu. Naši předkové toto využili také proto, že o vodu byla v naší obci vždycky nouze a pod vzniklou vsí, přímo pod zahradou Müllerových č.p. 99,vyhloubili štolu. Od ní prokopali kanál a tím vedli vodu až do středu návsi – dříve dvora . Tam už museli jít hluboko, protože voda tekla proti kopci a tam vyhloubili studni. Ta se stala zásobárnou vody pro celé – tehdy Nové Ohnišťany.
Protože obecní vodovod byl zbudován až v roce 1974, tak na té studni byly už mnohokrát vyměněné pumpy – dřevěné za kovové – a voda se zde stále čerpala.
Potok tekl dál od oné pověstné štoly do vsi kolem polí, kde se říkalo Na ohrádce, kolem Horákových – jak se říkalo "Tondových", kolem Šulcových, pod mostem až do rybníka, který tu byl vybudovaný a vodu zadržovala stavidla. V tom rybníku byla krásně čistá voda a v létě se tu koupaly děti z celé obce. Abych pravdu řekla nebylo to taky tak zcela bezpečné a ideální, voda zde byla dost hluboká a děti se tam občas různě zranily. Největším nebezpečím byly skleněné láhve. Rozříznuté nohy tu byly častým úrazem. Ale i to bylo, jaksi, bez problémů. Stalo-li se to, ihned přiběhl tam bydlící pan Václav Gabriel z č.p.
123 s velikánskou taškou označenou červeným křížem a zahájil ošetření. Pan Gabriel byl členem samaritánského oddílu dobrovolných hasičů a v této činnosti byl velice zručný. Po takové události se tam ponořili dobří plavci, jako třeba byla Jiřina Nízká z č.p.61 a takové nástrahy vylovili. A děti se koupaly dál!
Tento rybník sloužil ještě k jiným účelům. Dnes, v době automatických praček, které perou ve dne v noci, se v Ohnišťanech pralo pouze napršela-li voda.
A pak se jelo prádlo máchat na rybník. To nebyla žádná snadná věc! Vše se naložilo na vozík nebo dětský kočárek a to se táhlo do „Malejch“ a pak zase zpět. To byla několika hodinová záležitost. A pralo se pouze několikrát do roka,
podle toho jak byl deštivý rok. Prádlo vymáchané v rybníku přímo vonělo čistotou, vzduchem a vodou.
Potom, až v padesátých létech minulého století, se stala přímo neuvěřitelná věc! Ve dvoře, kde hospodařilo – vcelku neúspěšně JZD- byla vybudována prádelna.
Byla tam veliká pračka, bazének na máchání prádla a naprostý dostatek vody. Člověk ani nemusel vodou šetřit, vše si vypral a vymáchal a nebyly s tím žádné
problémy. Velice se o to tehdy zasloužila jedna místní občanka, ta to celé na různých schůzích vybojovala a v podvědomí lidí, kteří vodu neměli, měla vděčnost. Ale, svět špatně oplácí! Neznám příčinu toho, proč se celá ta akce nepochopitelně zpolitizovala, pak už jsem zde nežila. Té paní, která dosud žije, se prý celý život říkalo „pračka“. Každý, kdo o tom dnes mluví, používá výsměšný a ironický tón.
Všechno tu vyřešil obecní vodovod a málokdo si dovede přestavit situaci, aby nemohl otočit kohoutkem vodovodu a natočil si vody, kolik potřebuje.
Nikdy neříkej nikdy …. !
Když jsem před měsícem psala na tyto stránky o Ohnišťanském potoku, vyslovila jsem politování nad tím, že jsem si nikdy nesplnila svůj sen o tom, najít pramen tohoto potoka. A ani mě nenapadlo, že by se našel čtenář těchto stránek, který se rozhodne to změnit! A to se taky stalo! Přišli za mnou minulý týden manželé Marešovi z č.p.79 a pozvali mě na malý výlet.
Dojeli jsme do Domoslavic a podle mapy jsme šli přes pole až k místu, kde se hledaný pramen nachází. Vlezli jsme do strašlivého houští z rákosí a kopřiv, které jsou tak vysoké až jsme v nich nadobro zmizeli. Pak jsme se zase nějak našli, šmátrali jsme po zemi a hledali vodu. Celé to místo je přímo hororově opuštěné, škobrtali jsme přes kostru srnky, narazili do – ze stromu spadlého posedu a obalili jsme se celí do "bubáků" z lopuchy a ten pramen – správněji pramíneček – jsme našli a taky vyfotografovali.
Než jsme odtud vylezli, málem jsme se nepoznali! A když se Marešovým podařilo vyprostit z pole i auto, byli jsme přímo vyprahlí!
Celou tuto průzkumnickou akci jsme pak vyhodnotili u piva a pan inženýr se rozhodl, že ještě najde „druhý konec“ potoka, to je místo, kde se Ohnišťanský potok vlévá do Javorky. To také udělal a zde je opět důkaz – další fotka.
Z této příhody vyplývá, že nikdy nemá člověk říkat nikdy! Nikdy totiž nevíme, co vše se stane, s kým se sejdeme a jak to skončí! A věci, které se nám zdají vzdálené a nedosažitelné najdeme a položíme si potom otázku: stálo to vůbec za to? Jistěže stálo, protože aspoň víme, o co bychom přišli, kdyby se nám to nesplnilo!