DVŮR čp.108, čp.109, čp.135
Dvůr, to byly Nové Ohnišťany a postavil ho Albrecht z Valdštejna asi roku 1624–26. Dvůr tvořil čtverec, v jehož středu byla studna, která je dodnes na návsi a to před domem č.p.114. Budova čp.105 a č.p.112 tvořily celek severní strany s vjezdem. Zbytky zdí z původního dvora lze ještě vidět na stájích č.p.102 a č.p.116. K dvoru patřila i Obora a Staré Smrkovice.
Roku 1770 – 77 došlo k rozparcelování dvora v Ohnišťanech a k vzniku Nových Ohnišťan a Tereziných Darů. Tím však nebyl celý majetek rozprodán a jeho zbytek, ovšem bez budov, byl roku 1824 prodán za 85 555 zl. Josefu Dreslerovi, pláteníku z Pecky. Jeho syn Ferdinand roku 1902 prodal panství Edmundu Kadlíkovi, skláři z Nového Světa za 85 000 zl. a ten v roce 1911 prodal Felixovi Czižkovi, továrníku z rakouského Ajchu.
Původně zde stávaly dva domky. Nový majitel celého zbytku korunního panství oba zbořil a prostranství poblíže potoka využil ku stavbě dvora obdélníkového půdorysu. Hlavní vjezd od jihu, jak je i nyní, směřoval do středu nádvoří. Po levé straně vjezdu byla prostorná budova o šesti místnostech pro zaměstnance, zvané deputátníky, tj. celoroční pracovníky za měsíční plat a naturální dávky v obilí, bramborách, mléce a topivu, to byl deputát.
Tato budova, břidlicí krytá, při parcelaci velkostatků v roce 1925, připadla obci a sloužila za chudinský dům, kde bydleli nemajetní příslušníci obce. Tento dům měl čp.108.
Za ním k severu bylo prostranství pro vozy a polní nářadí. Dále, celou levou stranu tvořily stáje pro dobytek, řezárna a míchárna. Hovězí dobytek pozůstával výhradně z tažných volů a z dobytka vykrmovaného na maso. Krávy byly jen pro vlastní spotřebu mléka a deputát. Vepři nebyli chováni krom jednoho nebo dvou pro sebe. O rozsáhlosti bytelnosti této stáje svědčí její zbytek-konírna. Vpravo od konce stáje po severní straně nádvoří byla a dosud je bytelná sýpka dvoupodlažní, s přízemními byty pro 4 rodiny. Zmíněná sýpka měla čp.109.
Po pravé straně vjezdu v zahradě byl později, asi roku 1868, postaven byt a kancelář pro vedoucího správce. Ten stavěl již syn Josefa Dreslera – Ferdinand.
Stodola vyhořela poprvé v roce 1909 a byla postavena nová na pilířích. Podruhé vyhořela v roce 1919 a byla postavena v dnešní podobě. Třetí oheň stodoly v roce 1928 budově neublížil, ale uvnitř shořelo vše.
Jak již bylo uvedeno zbytek korunního panství v roce 1825 koupil pláteník z Pecky Josef Dresler, který asi rok před tím se stal majitelem panství Obora. pozemky byly většinou pastviny neobdělávané, o které nikdo nestál, protože by z nich musel platit daně a tak se stalo, že dosti pozemků bylo připsáno k velkostatku jen proto, aby tento daně z nich platil. Dresler, jako dobrý obchodník, předvídal pozvolný hospodářský vzestup světový po napoleonských válkách, proto bral, co se dávalo a postupně z neplodných pozemků dělal pole. K tomu potřeboval budovy, proto postavil dvůr v Ohnišťanech a asi o šest roků později – 1836 – dvůr v Podlesí. Když tempu rozvoje, zvlášť cukrovarnického, nemohl postačit, pronajal celé panství Smrkovic knížeti z Paarů, který měl cukrovar ve Vysokém Veselí. To bylo asi v roce 1860 a majitelem byl Ferdinand Dresler. Když pak později jeho bratr postavil cukrovar v Oboře, hospodařil ve své režii za vedení různých správců. Mezi nimi byl i správce Páv z čp.63.
Aby Dresler svoji ješitnost a touhu po predikátu ‘‘von‘‘ ukojil, provdal svoji dceru – neměl syny – za zkrachovalého a zadluženého rytmistra ‘‘Von Lorense‘‘, který měl vést celý velkostatek. Ten však dohlížel raději na mladé dělnice, šafářky, kuchařky, atd., jimž nelitoval peněz a drahých darů. Hospodářství se pak stalo nevýnosné, proto Josefina z Lorenců celé prodala r.1902 Edmundu Kadlíkovi, skláři z Nového Světa.
Jeho příchodem nastal úplný hospodářský převrat. Ač sklář, přivedl pole do vysoké úrodnosti, pozvedl chov dobytka, jehož byl velkým milovníkem, byl výborným hospodářem, nesnesl nějaké lajdáctví nebo surové zacházení s koňmi nebo jinými zvířaty. Nakoupil nové nářadí polní, parní mlátičku, samovaz a j.. Provedl drenáž několika pozemků, pozemky, na kterých hospodařil, dal obehnat příkopy. Na jeho polích nebyl jediný plevel. Měl v plánu zabránit záplavám luk regulací Javorky, ale vzbudilo to odpor majitelů maloohniských luk.
Když mu v roce 1907 zemřela manželka, ztratil svou energii a pronajal hospodářství Soběslavovi na 12 let. Ten v nájmu setrval pouze 2 roky postoupil nájem dvěma nástupcům, OhnišťanyMyškovskému a Podlesí Toulcovi, oba z Hořan u Kolína. Soběslav odešel do Poděbrad a stal se expertem uznávání množitelských ploch a sádí. Oba nástupci byli dobří hospodáři, ale jejich zájem byl co nejvíce vytěžit při nejmenším nákladu.
Ještě se vrátíme k rodině Kadlíkově. Měli jednoho syna, též Edmunda a ten se zamiloval do Soběslavovy dcery, což nenáviděl starý Kadlík a ze zlosti celé panství v roce 1911 prodal Felixovi Czížkovi ze Smid-ajchu. Byl to syn továrníka v Aichu v Bavorsku a majitel panství Smidar Hanuše Czižka, proto přízvisko Smid-aich.
Ovdovělý Kadlík se odstěhoval se svojí kuchařkou Barčou Oborníkovou do Vídně, synovi pak dal jistý obnos. Ten oženil se dle svého, koupil v Praze dům a zřídil si realitní kancelář.
Oba nájemci po skončení nájmu odešli, Myškovský do Jičína a Toulec si někde u Poděbrad koupil mlýn. Další nájem uzavřeli bratři Sedláčkové, Julius Ohnišťany a Alexandr Podlesí. Za jejich nájmu začala se provádět parcelace, další nájem převzal Štainer, ale během dvou let zkrachoval a nájem musel opustit.
Když začala parcelace, mělo se celé panství, jako majetek říšského občana, rozparcelovat. Poněvadž na panství byl dluh u Moravské agrární banky a ten by přídělová cena neuhradila, mohl prodati celé panství s podmínkou, že bude parcelováno dle § 11, tj. zůstane 150 ha zemědělské půdy a komplex lesů ve výměře taky asi150 ha. V tomto stavu , prostřednictvím zmíněné banky v roce 1924 uzavřel koupi Bedřich Jemelík, Moravák, náj
emce dvora v Hradišti u Pardubic.
Jemelík po odchodu Štainera a provedené parcelaci, pronajal dvůr Ohnišťany s 25 ha pozemků Krejčímu, jeho nájem končil v roce 1928 dvůr koupil František Procházka ze Krchleb u Nymburka. Po jeho útěku za hranice roku 1949 byl majetek zabaven a později předán JZD.
Celá část, kde se dvůr nachází, se tehdy jmenovala Františkov a takto je také uváděn na starých mapách obce.