Interaktivní mapa

Interaktivní mapa

Geoportál

geoportal

Kalendář

Aktuální stavy toků

28.4.2017 15:20

Aktuální výška:

44 cm

28.4.2017 15:30

Aktuální výška:

26 cm

28.4.2017 15:15

Aktuální výška:

40 cm

Aktuální stavy hladiny v okolí
Nový Bydžovnormální
Lázně Bělohradnormální
Rohoznicenormální

 

HK

 

czechpoint

Mobilní aplikace V OBRAZE

logologologo

 

Kotlíkové dotace

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Podlesí.
 
vjezdAsi 2 km jihovýchodně od obce Ohnišťany je osamělý, dříve hospodářský objekt a od něj na východní stranu – v parku – zámek, který se jmenuje Podlesí. Samot a osad toho názvu je v Čechách asi sedmdesát.
V dobách let 1750 – 1770 zde byla jenom bouda z prken s ohradou pro noční
ustájení ovcí. Pozemky kolem byly pastvinami pro ovce.
Roku 1824 – po provedé parcelaci  zbytek statku koupil Josef Dresler, pláteník  z Pecky. Ten krátce před tím koupil Oboru. Protože Podlesí, Ohnišťany a Obora
byly od sebe dost vzdálené na tehdejší dopravní prostředky, tak asi roku 1836 postavil Dresler v Podlesí nutné budovy pro ustájení dobytka a obytné domy pro své pracovníky. Tyto domy měly popisná čísla 72,73 a 75.
V té době se v zemědělství opouštělo pastevní hospodaření, pozemky se "ouhořily",osévaly a zpracovávaly. Majitelem se stal syn Josefa Dreslera PodlesíFerdinand a ten převzal od otce Ohnišťany, Podlesí a Smrkovice – vše pod názvem Panství Smrkovice. Druhý syn František dostal od otce Oboru – tehdy se jmenovala Rača.
Ferdinand pro své ubytování postavil v Podlesí v roce 1883 zámek s kočovnou a domek pro zahradníka. To jsou č.p. 83,84 a 85.
Dreslerové, jako vrchnost, byli ke svým podaným špatnými pány, byli hrubí, krutí a bezohlední. Stále vymáhali na lidech robotu, která byla zrušena již za Marie Terezie, nutili lidi platit různé poplatky a daně v nepřiměřené výši a navíc
neoprávněně. Těmito okolnostmi byli zdejší občané dohnáni ke stížnosti až k císaři Ferdinandu Dobrotivému ve Vídni. O této stížnost a jejím průběhu píši podrobně v knize Historie popisných čísel v Ohnišťanech u č.p.103.84
Dresler zabral všechny pozemky a pastviny, které byly obecní  pro sebe a odepřel dávat místní škole dřevo na topení, což bylo zajištěno ještě za majetnictví Koruny. Byl za to soudně žalován, spor prohrál, ale přesto nic nezměnil.
Jeho životním snem a cílem bylo získat šlechtický titul a tím predikát "von".
Nepodařilo se mu to. Tak aspoň svou dceru provdal za vojenského důstojníka
rytmistra rytíře von Lorence. Ten byl úplně chudý a všude velmi zadlužený.85
Lorenc chtěl na statku hospodařit a proto nájem, ve kterém měli statek Paarové z Vysokého Veselí, nebyl jim prodloužen a Lorenc začal hospodařit. Víc než statek ho zajímaly ženy deputátníků a Lorenc jim za jejich přízeň platil. Obklopil se různými přáteli a dobrodruhy a ty všechny živil a vydržoval.
Otec Dresler toto vše viděl a tušil nedobrý konec a tak dal majetek přepsat pouze na dceru Josefinu Marii. Rodina platila za rytíře Lorence pouze dluhy.
Josefina Marie brzy pochopila kam vše směřuje a tak roku 1898 celé panství prodala za 85.000 zlatých Edmondu Kadlíkovi, skláři z Nového Světa u Harachova.
Po krátkém manželství Dreslerovy dcery s rytířem Lorencem se jim narodila dcera. Mladá maminka však brzy zemřela a po dvou letech i dceruška. To otce
Dreslera zlomilo a dohnalo k tomu, že se odstěhoval do Prahy. Rytíř Lorenc odešel někam do Vídně.
Nový majitel Kadlík ač nebyl zemědělec, ale sklář, byl velmi dobrým hospodářem. Pole začal pečlivě zpracovávat a meliorovat. Koupil nové těžké železné pluhy – sakováky – a orat se muselo až do hloubky 40 cm, což sám osobně kontroloval. Výsledek byl znatelný a úroda prvotřídní. Zaměřil se na výkrm dobytka a nikomu nedovolil, aby někdo zvíře uhodil nebo mu ublížil – to potom uhodil on kočího.
Jeho vášní a také začátkem jeho velkých problémů s obcí, byla myslivost. Nechtěl, aby vesničtí lidé měli honební lístky, vše chtěl mít ve své vlastní honitbě.
Nastalo mnoho sporů a soudních jednání, která Kadlík vyhrával a která způsobila, že jeho oblíbenost v obci brzy a zcela zmizela a zbyla jen vzájemná nevraživost.
Kadlík to nakonec vzdal a po deseti letech dvůr i zámek prodal Felixovi Cizskovi, který musel v roce 1925 odejít. Byl říšským Němcem a vše by mu bylo vzato a rozparcelováno.
A tak Podlesí koupil za 1 milion korun Bedřich Jemelík. Hospodařil zde se svým synem Vladimírem do roku 1948,kdy byla rodina Jemelíkova vystěhována a celé hospodářství i se zámkem dáno pod národní správu.
V roce 1949 převzaly hospodaření Státní statky a to trvalo až do roku 1953, kdy vše převzalo místní JZD.
Do zámku se nastěhoval tehdejší zahradník se svou rodinou. Okresní národní výbor budovu zámku nabízel k užívání stavebním podnikům jako učňovskou školu. A tak zámek přišel prohlédnout jakýsi stavitel z Brna a zhrozil se! Téměř všechny dveře vytrhané, kazetové ostění kolem oken a dveří včetně okenic rozštípané po zemi, okna vytlučená a uprostřed parketové podlahy byl špalek na štípání dřeva se sekerou. Značná plocha parket už byla vytrhaná a spálená. Nikdo nemohl pochopit, že jedna jediná rodina mohla v tak krátké době zničit takový majetek!
V takovém stavu, asi roku 1960, převzala zámek Charita na zbudování ústavu pro duševně nemocné muže.
jeptiškyPamatuji se dobře na tu chvíli, kdy do Podlesí přijelo několik jeptišek a obdivuhodným způsobem se nejprve pustily do úklidu prostoru, kde by se mohly ubytovat. Byly to členky řádu svatého Karla Boromejského a krátce se jim říká Boromejky. V té hrůze vydrancovaného Podlesí ony byly klidné a usměvavé. Ovázaly se pracovními zástěrami a jejich práce začala. Trvalo to dlouho, ale stálo to za to! Vše se tam po mnoha měsících tvrdé práce jen lesklo čistotou a útulností.
O Podlesí jsem mnoho napsala už v Historii popisných čísel, ale přesto se tam vracím a některé věci znovu připomenu.
Podlesí mělo od samého počátku, to je od roku 1836, problém s vodou. Majitelé Dresler, Kadlík i Jemelík vydávali mnoho peněz na získání vody. Několik studní tam vybudovali a všechny byly bez vody a tak tam musela být voda dovážena. U zámku byla již při jeho stavbě roku 1883 zřízena studna asi 18 m hluboká, pramen byl dosti vydatný, problém však byl s čerpáním. Situaci vyřešil Jemelík po zavedení elektrického proudu v roce 1929 – 30. V té době bylo vynalezeno ponorné čerpadlo Nautilus. Pomocí tohoto čerpadla byla vyzkoušena vydatnost pramene. Voda stačila zásobovat Jemelíkovo 130 ha hospodářství. V tomto stavu převzalo hospodářský objekt Podlesí Jednotné zemědělské družstvo.
Když v roce 1960 převzala zámek Charita a umístnila tam 40 chovanců, uzavřelo s ní JZD smlouvu o dodávce vody, podle níž Charita poskytne přebytečnou vodu,která zbyde po jejich spotřebě, ke spotřebě JZD.
Později se Charita snažila získat ještě jiný zdroj vody a roku 1973 dala nedaleko zámku – v lesíku – vrtat. V hloubce 20 – 25 m narazili na pramen velké vydatnosti o sloupci 21 – 23 m. Nikdo, prý, tehdy nepochopil, proč se tam začalo vrtat, ale, já to asi vím a dále to vysvětlím!
Už v první knize jsem psala o sestrách řádu Karla Boromejského a o tom, jak tyto sestry zámecký objekt vypiplaly téměř z popela. Na ně nemohu nikdy zapomenout, protože to byly úžasné bytosti, které fyzická práce snad vůbec nikdy neunavila a jejich trpělivost a laskavost neměla mezí. Často jsem s nimi a zvláště se sestrou Doloris mluvila. A když jsem jim nahlas vyslovovala svůj obdiv, tak mi vždy sestra Doloris říkala, že ony jsou – svým způsobem – vyvolené a musejí všechno ze sebe odevzdávat. Že každá z nich má zase od Boha "něco", co ostatní lidé nemají a ony to své "něco" musejí lidem dávat.
A skutečně dokázaly právě v Podlesí věci téměř nemožné! Mezi sestrami se pohybovala jedna docela mladá jeptiška a za pasem měla zastrčený proutek. Jakmile byla třeba jen na okamžik volná, už měla proutek v rukách a pobíhala
s ním po pozemku. Právě ona tvrdila, že je tam docela blízko zámku voda, mnoho a kvalitní. A ačkoliv problém s vodou tam byl už zdánlivě vyřešen, sestry věděly o tom pramenu své a podařilo se jim získat povolení a vrtnou soupravu a voda bez velkých problémů byla přivedena na zemský povrch. A ony zůstaly úplně klidné, ačkoliv každý tím byl ohromen! Ony to, zkrátka, věděly, že ta voda tam je!
V Podlesí se tehdy děly různé neuvěřitelné věci, ale nikdo jim nevěnoval velkou pozornost. Na příklad – dne 9.listopadu 1969 přišla velká vichřice a ta utrhla polovinu střechy na polní kůlně. Zůstalo to tam ležet a dne 20.prosince 1969 přišel vítr opačného směru a ten položil utrženou střechu zpátky na původní místo. A sestry se tomu jen usmívaly!
O tom, jakou dokonalou práci sestry odevzdávaly, svědčí jejich práce na ručně
malovaných a vyšívaných oltářních přehozech v našem kostele.
Uměly úplně všechno! Obnovily téměř už zmizelé zahradnictví. Pěstovaly včely
a jejich chovanci konzumovali med a ony i spotřebovaly i vosk, ze kterého vyráběly různé vánoční ozdoby a svíce, ale užívaly ho i při leštění podlah v zámku. A vykrmily takové prase, za jaké by se nemusel stydět ani ten nejlepší hospodář.
Dnes už jsou všechny sestry z Podlesí mrtvé! Vzpomínám na ně často a ráda!
Nevím, za jakých okolností zde tento ústav sociální péče skončil – v té době jsem zde nežila. Ale, někdy v 90. létech zde byla Protialkoholní léčebna.
Asi v létech 1990 byl celý objekt restitučně vrácen rodině Jemelíkově. Staří Jemelíkovi byli, samozřejmě, už mrtví a tak se přistěhovali na zámek  syn Vladimír Jemelík s manželkou a jeden z jeho synů. Druhý syn zůstal bydlet někde v hradeckém kraji. Pan Vladimír Jemelík brzy po tom zemřel a jeho manželka se odstěhovala právě ke svému druhému synovi – pryč odtud. A tak v Podlesí zůstal syn Jemelík s manželkou a svými dětmi. Zařídili se na chov prasat, ale nějak se jim jejich podnikatelské záměry nedařily a tak po několika
letech, asi v roce 2006, vše prodali a odstěhovali se pryč. Prodali zámek, všechny přilehlé budovy včetně hospodářských, všechna pole, developerské společnosti . Ta zámek i okolí velmi zvelebila, ale je to poze sukromý objekt. Na snímku vidíte zámek v současnosti.Zámek před rekonstrukcí
 
Tříkrálový koncert